Rozhodnutí zúčastnit se Severočeského Lolita Pikniku na Mariánské louce přineslo mnoho duševních útrap. Střídal se strach a netrpělivost. Strach vyjít na ulici, že budu vypadat blbě, že zásilky na které čekám, nepřijdou včas, že se něco přihodí cestou, že budu muset třeba měnit kolo v lolita šatech. Strach z reakcí kolemjdoucích byl nejhorší.

Ze strachu z pohledů sousedů, jsem se nalíčil a převlékl u kámoše, ten byl také první, kdo mne viděl. A co teď! Není někdo na chodbě? Nebo na ulici před domem? Rychle, teď to půjde! Hned před domem byla překvapená sousedka. V autě to už bylo celkem bez nervozity.

Jely se mnou ještě dvě lolity, naštěstí. V Děčíně, u Mariánské louky, mne totiž musely dostat ven z auta. Povedlo se! Cestou na louku jsme potkali řadu lidí, kteří na nás (na mě) koukali. Bylo mi dost nepříjemně. Avšak, když jsme si tam našli místo, volala Yuki, že se sejdeme u jedné cukrárny. Ou, žene mne do jámy lvové, do ulic města. Tak jsme šli a lidé z okolí koukali. U cukrárny bylo opravdu mnoho lidí. Brzy však dorazila hlavní skupina v čele s Yuki a místo se začalo hemžit lolitami. Náhle nás byla početná skupina. Většina z toho napětí ze mne spadla. Ve skupině se to lépe zvládá. Ale stále to nebylo ono a už se to bohužel nezlepšilo. Celá skupina se přemístila do zámeckých zahrad, na focení. Mám odtud moc pěkné fotky od Yuki. Nová zkušenost pro mne byla chůze do schodů. Když máte boty s podpatkem, zjistíte, že nemůžete došlápnout, protože podpatek je už mimo schod. Pak jsme šli na louku, roztáhli deky a piknik mohl začít. Jen ty nepříjemné pocity z těch kolemjdoucích. Když jsme se rozloučili, tak se zase zesílil ten nepříjemný pocit. Ty pohledy cestou k autu.

Okolí reagovalo většinou dobře. Sice dospívající výrostci mněli projevy typu: „Cože? Co to je? Ty vole, to je moc.“ Dokonce si vás i fotí. Ale dospělí lidé si vás nevšímají, nebo se usmívají. A jeden malí chlapeček říkal: „To je hezký.“ Ostatní lolity a jejich doprovody byli hrozně fajn, brali mne úplně normálně. Děkuji, že jsem mohl s vámi strávit tento den, stálo to za to, i přes „to“ v mé hlavě. Byl jsem někým jiným.

Vím, že na tomto světě vlastně o nic nejde. Proč se tedy strachuji. Co si jiní myslí je jen výplod mé fantazie. Nějaký výrostek mne přece neodradí od toho být šťastný. Je to moje štěstí. Přesto mám v hlavě jakousi neproniknutelnou zeď, bránící mi užít si života. Být sám sebou. Ta zeď už je na dosah, vidím ji, cítím ji, už se jí i dotknu. Doufám, že se na příštím srazu konečně uvolním… Už se to blíží. Chci žít!

 JSK – Metamorphose Temps de Fille Lovely Alphabet Shirring Sundress
blouse – Bodyline
cardigan – Bodyline
shoes – Antaina
socks – off brand
bag – Loris Sweet Cake Ribbon
umbrella – Baby, the Stars Shine Bright
accessories – Baby, the Stars Shine Bright