Po delší době jsem se rozhodl napsat opět něco o strachu.
Bylo to na začátku listopadu, když jsme se s Yuki a Kájou domluvili, že půjdeme na sushi.
Rozhodl jsem se pro růžové šaty s volánky, ale dostal jsem strach. Tohle je už pro okolní pohledy moc, říkal jsem si. Yuki a Káju jsem na chatu bombardoval svými strachy. Bylo to šílené, jako bych byl zase na začátku. Ale ven jsem se nakonec odvážil.
Setkali jsme se na Hlavním nádraží a nejprve šli do Paládia sehnat bílé punčocháče. Bylo tam opravdu hodně plno lidí. Ulevilo se mi. Nikam se totiž nešlo schovat a kolemjdoucí nic moc neřešili. Někdo se ptal na cestu a oslovil nás: „Slečny.“ To mne povzbudilo.
Pak se ale stala nepříjemná věc. Yuki se udělalo hodně zle, a tak jsme sraz ukončili. Prioritou bylo dostat ji domů. Začal jsem se o Yuki strachovat a na původní strach jsem úplně zapomněl. Po návratu domů jsem si to uvědomil. Původní strach zmizel. Náhle byl absolutně banální, bezvýznamný, ve srovnání s tím co se dělo. Události toho dne mne významně posunuli. Od toho dne vyrážím na srazy beze strachu.
Sushi jsme si nakonec dali až další měsíc. Vzal jsem si stejné šaty a byl jsem v pohodě.
Je s tím ale spojena další fobie. Jít normálně oblečen třeba do oddělení dámského oblečení a něco si vybírat. Nebo nakupovat líčidla. Stále si přemílám co si tak asi lidé o mne pomyslí. Bojím se tam vstoupit. Je to trochu paradox, když jsem našel odvahu vyjít na ulici v lolitě. Možná bych měl zkusit jít nakupovat v lolitě. Pak nebude divné, že něco takového nakupuji. 🙂
A když jdu v lolitě po ulici, tak si i tak říkám, co si asi lidé myslí. Pomoc!!! Jak se toho zbavit???
Ale například cestou z Brněnského srazu mi hodně slzeli oči. Zastavil jsem natankovat. Pak jsem zjistil, že mi pod oko stekla řasenka. Hned mě napadlo, že to musel ten pumpař vidět. 🙂 Vadilo mi to víc, než že mne vidí v lolitě. 🙂
A je tu ještě jedna věc. Před většinou známých, příbuznými a kolegy v práci to tajím. Už mi vadí to utajování a strach že budu přistižen třeba při prohlížení Lacemarketu, nebo přistižen sousedy jak jedu na sraz. Aby se to pak nedozvěděli rodiče. Toužil jsem prožít vánoční svátky prožít v lolita šatech. Ale zatím nemám na to jít s tím ven. Stále přemýšlím jak na to…
Haháá, tak jsem tu zas a…asi to nebude znít nijak supr, protože nemám stejnou zkušenost. Ale, jak jsem již dříve někde psala, o coming out téma jsem se dost dlouho zajímala..a vlastně ještě zajímám, protože moje vědecké práce na univerzitě nejsou o ničem jiném :D.
Nedávám radu, jak to udělat. Na to musí člověk přijít sám. Ale spíš se musíš zamyslet nad tím, KOMU to říkáš. Můžeš je nazývat kolegové, mohou to být máma a táta, ale to vlastně nakonec nic neznamená. Musíš se opravdu zamyslet, kým ti lidi jsou. Jak se jejich osobnosti formovali? Z jaké jsou společenské třídy? Jsou věřící? Věří massmédiím? Umí měnit názory? Pochází z města nebo vesnice?
Může to vypadat jako banální otázky, ale tohle všechno během socializace lidi formuje. Nevím, jakou děláš práci, ale můžeš mi to napsat, třeba by mě napadl někdo, kdo to měl z mých známých a kontaktů podobně.
Další věc, co je důležitá je, že vlastně to nemusíš nikomu říkat. Důvod, proč to říct by neměl být strach. Spíš by mělo být důvodem to, že chceš lidem ukázat, kdo jsi. Potřeba prosadit se, brát tě, jak jsi..ale ne ze strachu „někdo uvidí že…“. Člověk je pak více nervoznější při vysvětlování a často pak dělá chyby, co říkat a jak.
PS. Já mám rozmazanou řasenku skoro furt a neřeším to. 😀
No ale já bych pak nemusel skrývat třeba že si prohlížím nějaké šaty. Nebál bych se, že to někdo zahlédne.
A opravdu mám strach že mne třeba uvidí sousedi. Je to opravdu strach. Nemám potřebu něco ukazovat, právě naopak. Když vycházím z domu koukám, aby zrovna někdo nešel. A tím že bych to pustil ven, bych se od toho mohl osvobodit. Neměl bych tajemství. Nebál bych se prozrazení.
Aha, už vím jak to s tím strachem myslíš. 🙂